Pavel Cajthaml [Nové regiony | 24. března 2024 – redakčně upraveno]

Kdyby se v pondělí 24. března 1913 v Krkonoších náhle nezhoršilo počasí, jména Bohumila Hanče, Václava Vrbaty a Emmericha Ratha bychom dnes asi téměř neznali. Sněhová vánice ale proměnila mezinárodní lyžařský závod v naši nejtragičtější událost v historii alpského sportu. Svět pak obletěl příběh plný přátelství, odvahy a nezměrné vůle.

Bohumil Hanč a Václav Vrbata

Bohumil Štěpán Hanč (19. listopadu 1886 Benecko – 24. března 1913 Labská bouda)
Václav Vrbata (7. října 1885 Kruh – 24. března 1913 Vrbatovo návrší)

Závod na 50 kilometrů se stal osudným pro dva velké kamarády Bohumila Hanče a Václava Vrbatu. První toužil vyhrát prestižní klání navzdory vichřici. Druhý mu na trati coby divák obětavě dal svůj kabát, aby zvýšil jeho šance na vítězství. Oba ale kvůli podchlazení a vysílení zemřeli. Dalšího lyžaře, Emmericha Ratha, ještě dlouho po tragédii trápilo, že kvůli vlastnímu totálnímu fyzickému vyčerpání nedokázal přítele Hanče zachránit. K jeho záchraně měl velmi blízko, našel ho ještě živého.

Kamarádi ze Sarajeva

Přátelství mezi Hančem a Vrbatou vzniklo dávno před osudovým závodem. Znali se z domova, blíže se poznali na vojně, v rakousko-uherské armádě. Společně sloužili v Sarajevu. Měli stejné zájmy. Oba byli evangelíky a zapálenými sokoly. Sport milovali, nadšeně ho propagovali, nejvíc lyžování. Oba byli tkalci.

Bohumil Hanč z Benecka si přivydělával i jako zedník. Díky úspěchům ve sportu byl známý, patřil ve své době k našim nejlepším lyžařům. „Byl velký, pohledný, šikovný a měl hezkou povahu. Kam vstoupil, tam se stal rychle velmi populárním. Také na vojně byl hodně oblíbený nejen mezi svými vojáky, ale rovněž u nadřízených,“ připomíná historik Jan Luštinec.

O Václavu Vrbatovi neexistuje tolik zpráv jako o jeho příteli. Ví se ale, že byl náčelníkem Sokola v Mříčné, pečlivě se staral o tamní společenské dění. Ve volném čase hrál ochotnické divadlo, stejně jako Hanč.

Václav Vrbata Hančovi obětavě navlékl svůj kabát a čepici, aby ho zachránil před umrznutím. Sám začal sjíždět k Mísečkám, ale po chvíli se kvůli obavám o Hanče vrátil na hřeben a snažil se ho najít a pomoci mu. Po nějaké době objevil Hančovy ve sněhu zapíchnuté lyže, ale samotného Hanče hledal marně...

V archivech se nedočteme, kdy se oba poprvé postavili na lyže. Předpokládá se ale, že se na nich naučili jezdit ještě jako malí kluci. V zimě 1892 až 1893 se začaly lyže postupně zavádět v Krkonoších do běžného života. Hančovi bylo šest a Vrbatovi sedm let. „Řídící učitel Jan Buchar prosazoval, aby se lyžování zavedlo na horách do školních osnov tělesné výchovy. Je tedy velmi pravděpodobné, že pokud to nebylo doma, tak určitě ve škole se s lyžemi Hanč s Vrbatou setkali a tam se zřejmě učili lyžovat,“ říká Jan Luštinec, který se zaměřuje na historii Krkonoš.

V době konání tragického závodu už bylo lyžování masovou záležitostí. Pro horaly se staly lyže nezbytným dopravním prostředkem a pro návštěvníky Krkonoš zábavou. Český krkonošský spolek Ski založený v roce 1895 vychovával lyžařský dorost a pořádal závody, na kterých bývalo i několik tisíc diváků.

Sportovní všeuměl Rath

Mezi nadšence pro lyžování se řadil i Emmerich Rath, všestranný sportovec německé národnosti se sympatiemi k Čechům. Vyrůstal sice na Broumovsku, kde ještě jako žák měšťanské školy dostal první lyže a kde byl průkopníkem lyžování, ale narodil se a později pracoval v Praze. Mimo jiné i v železářství U Rotta. Proslavil se také vlastním obchodem se sportovními potřebami v ulici Na Příkopě. V létě hrál fotbal, v zimě hokej. Kromě lyžování se úspěšně věnoval také atletice a boxu, jako maratonec startoval na olympiádě a v roce 1914 nastoupil za Čechy na hokejovém mistrovství Evropy. „Nevíme, kdy a za jakých okolností se poznal s Hančem. Asi to bylo právě při lyžování. Víme ale určitě, že v době osudového závodu už byli velmi dobrými přáteli, což dokládají dobové fotografie i samotný závod,“ upozorňuje Luštinec.

Tragický příběh se navždy vryl do historie. I když dlouhá desetiletí byl vyprávěn tendenčně. Byla v něm potlačena úloha Emmericha Ratha kvůli poválečné averzi vůči německému etniku. U nás navíc vrcholila cenzura, takže i do slavného filmu Synové hor režiséra Čeňka Duby se jeho osoba v roce 1956 dostala jen zkresleně. Ačkoliv byl Rath antifašista, za války u sebe ukrýval židovského kamaráda a nemusel do odsunu, komunisté mu zabrali obchod, a navíc ho za údajnou propagaci „trampingu a amerického stylu života“ uvěznili. Po propuštění pracoval jako pomocný dělník, mimo jiné také jako topič na Luční boudě, kde se setkával s českými studenty a svůj příběh jim vyprávěl. Později kvůli finanční tísni rozprodal všechen svůj majetek a skončil téměř jako bezdomovec. Zemřel v roce 1962 v domově důchodců.

Teprve předloni natočený film nazvaný Poslední závod od režiséra Tomáše Hodana klíčovou postavu do příběhu vrátil. „Bylo by nespravedlivé, aby zůstal tak důležitý člověk zapomenutý. Právě on už den po tragédii zhotovil z lyží kříž a zapíchl ho na místě, kde Hanče nechal. Celý život se trápil tím, že mu osud nedopřál, aby zachránil život přítele,“ připomíná Luštinec.