Text: Jakub Šafránek, Tragédie Hanče, Vrbaty a Emericha Ratha – fotogalerie – Aktuálně.cz [redakčně upraveno]
Smrt uznávaného lyžařského přeborníka Bohumila Hanče a jeho přítele Václava Vrbaty na krkonošských hřebenech je jedním z nejdramatičtějších příběhů v historii českého sportu.
24. března 1913 se na hřebenech západních Krkonoš v okolí Labské louky běžel závod na 50 kilometrů, který vešel do dějin českého lyžování. Zemřeli při něm dva muži, jejichž jména zná dnes téměř každý: Bohumil Hanč a Václav Vrbata. Skvělý lyžař Bohumil Hanč byl několikanásobným mistrem Zemí koruny české v závodě na 50 kilometrů. Hanč chtěl svoji sbírku trofejí v roce 1913 rozšířit o ještě jeden, poslední titul, dřív než se začne naplno věnovat rodině a všednímu životu.
Václav Vrbata byl stejně jako Hanč krkonošským rodákem. Znali se ze Sokola a také z vojny, neboť oba sloužili v Sarajevu v císařské armádě. I proto ho Hanč pozval, aby se závodu zúčastnil jako divák.
Samotný závod
Vše včetně pravidel účasti na závodu, trasy závodu a shrnutí výsledků z předchozích osmi ročníků mistrovské padesátky, si mohly závodníci přečíst v propozicích závodu, které čítalo šest stran. Šest byl i počet závodníků, kteří se závodu měli zúčastnit.
Trasa je dobře vidět na fotografii od památníku Bohumila Hanče nedaleko Pančavských vodopádů. Startovalo se na Labské boudě (uprostřed fotografie), pak zamířila k Martinovce (mimo obraz vpravo od Wawelu, polské boudy v pravé části obzoru), následně přes Šišák, Vysoké kolo a Sněžné jámy k Violíku (vrcholek na horizontu nad Labskou boudou) a odtud přes Szrenicu a Voseckou boudu (vlevo za obzorem) na Labskou louku (vlevo) a Zlaté návrší a zpátky na Labskou boudu, kde začínalo další z celkových tří kol. Poslední kolo bylo mírně upravené a mělo skončit na Horních Mísečkách.
Na poslední fotografii výše můžeme vidět Sněžné jámy a Vysoké kolo, na protějším obzoru je Krakonoš (Zlaté návrší) a vpravo Labská louka, přes kterou v každém kole přebíhali závodníci dvakrát, jednou k Harrachovým kamenům a jednou nad Pančavskými vodopády.
Místo startu, tedy Labská bouda, tehdy vypadalo jinak než dnes. V době závodu šlo o tradiční horskou boudu s téměř stoletou historií a jedno z prvních turistických center Krkonoš. V roce 1965 ale vyhořela a komunisté ji nahradili převážně betonovou budovou.
Březnový závod začal v sedm hodin ráno za krásného počasí. Již o hodinu později ale začalo pršet a s přibývajícími minutami rychle klesala rtuť v teploměru do minusových hodnot. Labskou louku postupně zahalila mlha a začal padat mokrý sníh.
„V Krkonoších převládá západní až jihozápadní proudění. Rychlost větru je právě v zimním období největší a zvláště při vichřicích dosahuje ojediněle až 150 km/h. Dochází pak k rozsáhlým polomům. Je nutné zdůraznit nebezpečí při rychlých povětrnostních zvratech, kdy se klidné počasí během několika minut změní ve sněhovou bouři s poklesem teplot a často dochází k ohrožení života návštěvníků. Ve slangu lyžařů se nazývá fukeř,“ varuje lyžařská mapa Krkonoš z minulého století. Právě taková „futeř“ (jak říkali staří horalé a lyžaři to od nich později zkomolili na „fukeř“) zastihla i účastníky závodu.
V průběhu závodu postupně odpadali všichni Hančovi soupeři (mimo jiných i Emerich Rath, kterého zastavily rozedřené paty a o němž ještě bude řeč), až nakonec zůstal na trati sám. I proto se jej u Violíku snažili pořadatelé zastavit a závod ukončit. Hanč ale jejich volání přeslechl a zmizel v mlhách.
Hančova tragická urputnost a Vrbatova oběť
Ostatním už brzy začalo být jasné, že Hančovi jde v hustém sněžení a mlze o život. Z Labské boudy kolem jedné hodiny vyrazili na pomoc Rath s rozhodčím Fischerem a dalším účastníkem závodu, Karlem Jarolímkem. Jako první však na Hanče narazil Vrbata, jenž se pohyboval kolem trati jako divák. Půjčil mu svůj kabát a čepici a poté nejspíš začal sestupovat dolů k Horním Mísečkám, zatímco Hanč pokračoval k Labské boudě.
Hanč ale nedošel daleko a pod Zlatým návrším padl vyčerpáním do mokrého sněhu. Ještě ale byla naděje na záchranu. Našel jej Rath, který Hanče vyzul z lyží a heroickým úsilím lyžařského mistra táhl sněhem a vichřicí k Labské boudě. Po zhruba půl kilometru bědné chůze ale i jemu došly síly, a tak sám zcela vyčerpán zanechal lyžaře na místě a běžel pro pomoc na Labskou boudu, kam tělo lyžaře nová záchranná skupina dotáhla. Z mrákot už se ale Hanč neprobral a lékař konstatoval smrt z důvodu zástavy srdce.
„Hanče jsem zvedl, ale alespoň třikrát zase upadl. Přitom se mu vysmekla rukavice, kterou jsem mu po velké námaze natáhl, neboť měl ruku úplně zkřehlou. Bouře sněhová byla stále a stále prudší. Vzal jsem Hanče pod bok, jednu jeho ruku jsem si dal okolo krku a do jeho pravice vtiskl jsem mu hůl a takto pěšky chtěl jsem dostati se do boudy. Hanč pořáde mi padal a blábolil nesrozumitelná slova. Po několika krocích řekl mi ‚počkej, odpočinout‘, což dvakrát opakoval. Vzal jsem proto Hanče na záda a nesl jsem ho asi 500 metrů směrem k Labské. Vítr mi hnal rovnou do obličeje a několikrát mne i s nehybným Hančem porazil. Sníh byl od deště měkký, takže jsem se při každém kroku bořili, někdy až po pás. Každých 20 kroků musil jsem si oddechnouti, neboť Hanč, drže mne okolo krku, ztuhlou rukou mne škrtil. Doufal jsem, že někdo z Labské boudy nám přijede naproti, tak jsem Hanče s nadlidskou námahou naložil a plazil se dále. Vida, že se nedostaneme do boudy, složil jsem Hanče k tyči a spěchám nazpět pro své lyže. Tryskem letím po lyžích z Krkonoše, u Hanče se ještě jednou zastavím a brzkou pomoc mu slibuji. Prosím ho, by vytrval, a trochu mu jeho ztuhlé tělo třu. Posadil jsem ho zády proti větru. Jak Hanče opouštím, dělá na mne dojem, že je ještě k zachránění, neboť se pokouší po všech čtyřech pohybovati se směrem do kopce. Dal jsem mu sbohem, které bohužel mělo zůstati posledním. Hanč pořáde, zcela nesouvisle, trhaně blábolil, takže činil na mne hrozný dojem. Napjal jsem všecky síly a o závod běžel jsem do Labské.“ líčil později celou situaci sám Rath.
Hančovou smrtí ale tragédie neskončila. Nedaleko Zlatého návrší, kde od roku 1925 stojí mohyla připomínající památný závod, skonal Václav Vrbata. Jeho osud je poněkud nejasný, ale nejspíš i jemu tak záleželo na příteli Hančovi, že změnil svůj plán sejít dolů na Mísečky, a místo toho se znovu vydal hledat Hanče do vánice na hřebenech. Našel ale jen jeho opuštěné lyže a svoji smrt.
Vrbatovo tělo bylo nalezeno i díky svědectví mentálně zaostalého Němce téhož dne odpoledne. Místo jeho skonu ještě dnes připomíná památník, jedna z dominant západních Krkonoš. A také nedaleká Vrbatova bouda, postavená v padesátých letech.
Z tragického dne se rychle stala velká událost, která se vryla do paměti horalů, turistů i široké veřejnosti a setrvala v ní až do současnosti. Smuteční řeč při posledním rozloučení nad Hančovým tělem pronesl učitel Jan Buchar, další velká postava počátků lyžování a turistiky v Krkonoších. Hančovu tragédii ještě dokonal fakt, že jeho manželka, s níž si opravil a de facto znovu vystavil chalupu v Hrabačově, byla v době závodu těhotná.
